Hráč: LuJimTo#1297
Jméno: Jenova Příjmení: Peterson
Rasa: Rekombinant Věk: Dospělý Povolání/zaměření: Voják v programu Phoenix Loajalita: Loajální k RDA
Vzhled: Má černé dlouhé rovné vlasy, které si stahuje do vysokého culíku. Nosí armádní oblečení pro rekombinanty a přiměřeně posiluje. Není tak ani hora svalů, ale ani žádné nedochůdče. Stejně jako většina jiných rekombinantů má větší muskulaturu než Na'vi, má tak o něco výraznější ramena, ale oproti ostatním rekomům se pyšní širším pasem. Ve službě má přes rameno vždy odstřelovací pušku.
Dovednosti a slabosti: Jenova je rekombinantem člověka, který zasvětil celý svůj život válce. Jeho předloha zemřela již před mnoha lety a Jenova tak neměl nejmenší ponětí, že se jeho soul drive dostane až na Pandoru. Je dobrý střelec s odstřelovací puškou, ale i slušný protivník zblízka. Zdejší husté lesy však nejsou vhodným prostředím k odstřelování, takže je jeho schopnost značně zněvýhodněna a využije ji nejlépe jen k odstřelování jezdců na ikranech. Krom schopností vojáka však neumí vůbec nic. Pandora je pro něj úplně nové místo a je odkázaný jen na to, co jej naučí jeho nadřízení nebo kolegové. Zdá se však, že má docela jiný jemnocit než ostatní vojáci. Je vůči pandorské přírodě obezřetnější, ne všechno shledává dosažitelné jen za pomoci síly.
Povaha:
Jenova je citlivý muž, který je však otrokem svého povolání. Nic jiného než válku nezná, narodil se do ní, vyrostl v ní a účastnil se jí dlouhá léta. Na Zemi žádnou přírodu nepoznal. Vesměs ani žádná zvířata. Viděl tak ikrany a jiné tvory, kteří si jednotky rekombinantů ochočují, jako pouhou náhradu za vrtulníky a tanky. To se ovšem částečně změnilo po tom, co obrovskou náhodou uzavřel tsaheylu s leonopteryxem. Jako malou klíčovou dírkou mu toto spojení nastavilo tvář Eywy a i když je Jenova stále loajální ke své jednotce, mnoho věcí, které dělají, mu již nepřijdou správné. Ale sám je dělá dál. Snad jen osamotě si některé manýry odpustí. Když se ocitne v bitevní vřavě, jdou všechny jeho pochybnosti stranou. Tehdy je opět součást týmu, který na něj spoléhá, a nestane se, že by neuposlechl rozkaz. Být v těle rekombinanta ho nijak netrápí. Tělo je pro něj jen schránka. Naopak oceňuje přízpůsobivost, kterou mu tělo avatara poskytuje. Protože když jde o válku, ten, kdo se nejlépe přizpůsobí, má napůl vyhráno. A přestože Na'vi jsou v největším souzněním se zdejším prostředím, rekombinanti zase mají své zbraně a technologie. Jenova si to, že se stal Toruk Makto, nejopěvovanější legenda Na'vi, vůbec neuvědomuje. Nemá ponětí, nakolik by jeho postavení mohlo klany ovlivnit, zvlášť protože žije v naprosté sociální bublině. Naopak má pocit, že měl jen štěstí, a že by mohl na torukovi jezdit kdokoliv jiný stejně dobře jako on. Snad jen že ostatní neměli to štěstí, že ho při rekombinantské verzi Iknimaya nepotkali. Je tak zcela naivní a snadno zneužitelný. Ale stejně tak, jako je ovlivnitelný svým vedením, by byl ovnitelný Na'vi, kdyby jen dostal šanci zjistit, co se vlastně děje. Protože to on neví. Mise jsou pro něj tak citově vzdáleny, že mu připomínají jen pouhé simulace. Možná kdyby věděl, jak moc je lid spjat se svou zemí, jak moc si umí vážit jeden druhého, a hlavně jak devastující je pro ně fakt, že se nebešťan stal Toruk Makto, stal by se za správných okolností druhým Jakem Sullym. Ale k tomu jen tak nedojde. Ne, dokud nad ním stojí Quaritch, který si dává sakra záležet, aby svého pozoruhodného pěšáka udržel v naprosté nevědomosti. Neustále se cítí opuštěný a tuto náladu zahání úspěšností ve svém povolání.
Příběh: Předloha Jenovy Petersona se narodila na zemi. Jeho dětství nebylo vůbec veselé. Rodiče byli mariňáci a tak s ním i zacházeli. Ve válce vyrostl a k válce se zase obrátil. V osmnácti letech již stál v řadě pozemských sil a rok za rokem se škrábal výše a výše, až na kapitána. Jeho odstřelovací jednotka měla nebývalé výsledky a když měl zrovna propustku, nedělal nic jiného, než že hledal štěstí na dně lahve a v posteli s pochybnými existencemi. A kdesi tam končí vzpomínky Jenovy. Jako by celý jeho lidský život byl složen jen ze čtyř událostí - hrozné dětství, služba vlasti, propustka, služba vlasti a tak pořád dokola. Dokud to jednoho dne prostě neskončilo. Ani neví, kdy vlastně podstupoval kopii vědomí. Pravděpodobně někdy v době, kdy potřeboval prachy na chlast. Když se probudil na Pandoře a vše si uvědomil, pohltilo ho obrovské zklamání. Někdo si jeho vzpomínky zkušeného vojáka koupil, aby ho vyplivnul na takovém neuvěřitelně cizím místě.
Po přistání na základně Citadela se Jenova nestihl ani rozkoukat a už měl přidělenou svou psí známku a velitele čety. Quaritch, jako vedoucí všech vojenských operací, jim ve velmi obsáhlém proslovu vysvětlil, kde jsou, co se od nich očekává a jakými stanovami se mají řídit. Připadal si jako naverbované děcko, které poslali do boje v první řadě, když o několik dní později stoupali do hor Hallelujah k hnízdišti ikranů. Nic neznal a Quaritch jim sotva vysvětlil, proč tam vůbec jdou, nebo k čemu ta zvířata potřebují. Možná si plukovník myslel, že o tom nejde vyprávět, že to musí zažít. A nebo chtěl rovnou oddělit zrna od plév.
Když četa stanula na jednom z létajících kamenů, kde ikrani hnízdili, velitel čety, který je celou dobu doprovázel z vlastního ikrana, jim konečně osvětlil, oč jde. Nikdo z toho neměl velkou radost. Ale pro mnoho vojáků bylo pohlečující, že alespoň věděli, že jejich vzpomínky poletí na Pandoru, když své soul drivy na Zemi prodávali RDA. Tuhle výhodu Jenova samozřejmě neměl.
Jakmile všichni získali své ikrany a zbyl jen Jenova, až škodolibě ho vyděšeného vystrčili vpřed. „Tak jdi, jdi ty idiote!“ křičeli za ním, zatím co nejistě našlapoval k divokým zvířatům. Snažil se dělat to, co viděl u ostatních. Snažil se na ikrany syčet a strašit je jako ostatní v naději, že raději odletí úplně všichni a bude se moci s nepořízenou vrátit na základnu, ale příliš mu toto gesto nešlo a o to více byl terčem posměchu svých kolegů.
A pak se to náhle stalo. Přes obrovský létající kámen se přelil stín a cosi se na Jenovu vrhlo. Jen tak tak uskočil ke kraji, aby ho nezachytily mlsné spáry leonopteryxe. Vojáci se stáhli, někteří dokonce odletěli, a ikrani těch, kteří statečně zůstali, dávali svým jezdům jasně najevo, že by měli okamžitě odletět. Místo toho se však vojáci drželi pověšení na krajích skal a s překvapením sledovali, jak všechno dopadne. Jenovu nenapadlo, že by měl před leonopteryxem utéct. Myslel si, že je to jen větší druh ikranů. A byl naprosto rozhodnut dostat své tsaheylu.
Leonopteryx ho nešetřil. Šel po něm svou mohutnou čelistí, ale Jenova se vždy stihl vyhnout alespoň tak, aby se mu pověsil na čumák nebo na anténu, načež ho naštvaný toruk vždy vymrštil proti tvrdé skále. Souboj byl neúprosný a už se začalo zdát, že Jenově dojdou síly. Byl zedřený, zakrvácený, nohy se mu třásly a pásek, kterým ostatní rekombinanti svazovali tlamy ikranů, mu byl proti torukově stavbě hlavy zdánlivě k ničemu. Když toruk udeřil naposledy, zachytil se mu Jenova za jeho vrchní čelistní plát. Z toho pak za velké námahy, neboť sebou toruk házel, přeskočil na jeho krk a zachytil mu pásek kolem obou antén. Tím si tak vytvořil jednoduché madlo, kterého se mohl na jinak hladké pokožce toruka zachytit.
Toruk se s ním vrhl střemhlav ze skály. Jenova za ním vlál jako stužka na řidítkách motorkáře a několikrát měl pocit, že už se snad neudrží, dokud málem nenarazili do stromů. Toruk tak na chvíli letěl rovně a chybělo jen málo, aby Jenova navázal tsaheylu. Pak však toruk začal zase stoupat. Otáčel se ve vzduchu a ze všech sil se snažil nebohého Jenovu setřást. Vojáci na skále mezitím hleděli dolů a když se jim leonopteryx ztratil z dohledu, usnesli se, že je Jenova mrtvý. Přesto na skále ještě zůstali, snad aby se z onoho šoku trochu sebrali. Jenova se však nevzdal. Když pásek, kterým měl Toruk pevně svázané obě antény, pod obrovským náporem praskl, svezl se Jenova torukovi po anténě až k jejímu konci a teprve tehdy se konečně tsaheylu povedlo. Vojáci nečekali, že se nováček vrátí. Když před nimi přistál, celý uřícený, pomlácený a oškubaný, spadla jim brada.
Společně se vrátili na základnu a po obdržení zpráv si Jenovu ihned stáhl Quaritch. Jakmile zjistil, že je Jenova naprosto nepolíbený tím, co se stalo s Jakem Sully a jací Na'vi ve skutečnosti jsou, zachytil ho do své sítě a nehodlal ho pustit. Jenova byl přesně to, co proti Na'vi Quaritch potřeboval. Ukázka toho, že dokáže zbořit všechny jejich příběhy a rozebrat a rozehnat je jejich vlastními způsoby. Kdo byl přeci mezi Na'vi víc než Toruk Makto? Až uvidí, jak je takový Toruk Makto vraždí, zhroutí se jim celý svět. Alespoň to si Quaritch myslel.
Jenovu nenápadně izoloval tím, že mu dal vlastní pohodlný pokoj a jiné prostory, a za žádných okolností ho nenechal, aby se stýkal s vědci. Čím méně toho bude Jenova o Pandoře vědět, tím lépe. Začal ho vysílat jako doprovodnou jednotku k vlakům, na které Na'vi útočili, a po několika takových střetech se konečně, ke Quaritchově uspokojení, začalo mezi Na'vi proslýchat, že jakýsi Toruk Makto bojuje po boku nebešťanů. Byla to však informace pro Na'vi natolik nemyslitelná, že jí množí neuvěřili.
Jaký bude Jenovův osud? Bylo jisté, že k Eywě nemůže být slepý věčně... Vždyť si ho očividně sama vybrala. Ale k čemu?
Zajímavosti:
-